Ano, už je to tady, je 3.1. 2011, posledních pár hodin a už zítra brzy ráno poletím na sever... Je vůbec normální začít balit na půlroční výlet v 18.30, když ráno ve 4.10 mám odcházet z domova? Proč vždycky všechno nechávám na poslední chvíli? Když já mám ještě nějaké vyprané oblečení na šňůře, které je zatím mokré...no určitě ještě uschne. Odpoledne jsem také byla u kadeřnice si trochu zkrátit vlasy...pak vyměnit eura na cestu... atd. Ještě mně to moc nedochází, že jako odjedu, ale asi opravdu odletím ...
Odjakživa mě cestování baví. Moc ráda cestuji a poznávám jiné kraje. Vždycky jsem si přála si zkusit žít někde v daleké zemi, Finsko ale není tak daleko, je to Severní Evropa. Přesto se cca 2100 km od Prahy může jevit jako daleký sever. Moc mě láká si vyzkoušet žít v jiné zemi, kde člověk nic a nikoho nezná...ale v moderním světě s internetem to není zase tak neznámé, znám z internetu fotky města, školy, pohledy z webkamery, vím, v jakém baráku budu bydlet, vlastně úplně všechno se dá najít dopředu...ale i tak je to pro mě neznámý kraj. Moc se tam těším :)
Stojím v odletové hale na letišti Ruzyně, krosna odbavena, v ruce mám letenku. Už to bude skoro 5 let, co jsem poprvé a naposledy letěla dopravním letadlem, s cestovkou k moři. Ale teď letím sama, sakra, kde najdu správný terminál, přestup, svoje letadlo... ??? Můj miláček je tu se mnou, posledních pár desítek minut a pak se strašně dlouho neuvidíme... Už teď je mi moc smutno:'-(. Přitom tak krátce jsme spolu... Poslední polibek, poslední objetí, ale moc se těším až se zase uvidíme... Existuje mobil, Skype, ICQ, mail, pošta, ... tolik komunikačních prostředků...týjo, jak to ty lidi dělali dřív? Avšak osobní kontakt nic nenahradí.
Sedím v letadle, kousek popojedeme, už budeme startovat? Ne, ještě odmrazit křídla, 10 min zpoždění, 20 minut a pořád se nic neděje. Po 25 min zpoždění jdeme na start. Krásný pocit, letíme. Všude je bílo, krajina ubíhá pod letadlem. Ptám se letušky, kdy doletíme do Mnichova (první věta v angličtině, ach jo, jak já se tam domluvím, proč mně ta aj pořád tak nejde...) a dostávám odpověď, že pouze o 15 min déle oproti plánu. To je dobře, ještě se přestup dá stihnout. Už jsme v Mnichově, hmmm pěkně velké letiště, rychle seberu bundu a batoh, svižně vystoupím, ale musí se nastoupit do autobusu. Co naplat, že jsem tam skoro první, ostatní nepospíchají a přitom čas ubíhá. Už jedeme, ale jak dlouho pojedeme, netuším. Snažím se dávat pozor a hledat smysl značení, abych věděla, kde je moje letadlo. Po vystoupení už vím, kam běžet. Super, stihla jsem to, ale prej mám ještě 5 min počkat, takže žádný spěch. Ukázání letenky a už si to štráduju do dalšího letadla. To je pech, vždycky sedím nad křídlem nebo pod křídlem, aspoň že jsem o okénka. Jak může někdo chtít sedět v uličce a ještě třeba spát, to opravdu nechápu. Mám namáčknutý nos na okénku a sleduji cestu, mraky, naše křídlo, čáru v mracích po dalších letadlech, oblohu... je to moc užasné, takové uklidňující, motory vrčí... Asi si na chvilku také zdřímnu, v noci jsem spala jen pár hodin. Probudím se, okej, ještě mám 1,5 hod letu, koukám z okna, ale co to? Za 30 min nějak nápadně klesáme, svítí signál na zapnutí si pásů, vidím přistávací plochu a kolem les... Co se děje, jsme v Helsinkách o hodinu dřív? Jasně, je to letiště, ono je tu totiž o hodinu míň (jedno časové pásmo na východ), což vím, jen mi to hned nedošlo.
Vystoupím, najdu krosnu, tak a teď se dostat do centra. Autobusem bych měla dojet až na vlakové nádraží, kde je konečná. Vidím INFO, tak se raději zeptám, odkud jede autobus, chci šetřit kroky s těžkými zavazadly. Dozvěděla jsem se, kudy mám jít, avšak ta zastávka byla výstupní :( ne nástupní... Hodný řidíč mě ale vzal do autobusu, počkali jsme cca 15 min a jeli dalších 5 min na nástupní zastávku. Na vlakovém nádraží jsem si koupila jízdenku. Na hodinku jsem se šla projít po Helsinkách. Před nádražím stálo mnoho "zaparkovaných" a totálně zasněžených kol, na zamrzlém jezeře chytali lidé ryby (snow fishing). Původně jsem tady chtěla pobýt tak 2 dny, ale nezajistila jsem si ubytování, musím se sem vrátit a celé Helsinky si pěkně projít a prohlédnout. Nyní také ještě nemám studentskou kartu od školy, na kterou budu mít více slev než na ISICa.
Přijíždí vlak, kterým mám jet. Ale jen co přijede, cedule s popisem vlaku a cesty náhle zmizí. Říkám si, zda je všechno OK? Lidé do vlaku nastupují. Na jízdence je směs čísel, kterým moc nerozumím. Posadím se, kam chci, hlavně u okénka. V Česku se mi několikrát stalo, že vlak se po ujetí pár kilometrů otočí a místo v prvním vagónu jsem v posledním... Nebo že si sednu do toho vagónu, který je po cestě odpojený a musím si přelézt do jiného, další trable, že např. vlak, který má přepravovat kola, tak zrovna dneska spešl vagón pro kola nemá, o dlouhých zpožděních ani nemluvím. Asi jsem v myšlenkách tyhle potíže s cestováním vlakem přivolala. V celém vagóně byli celkem 4 lidé a hned jedna slečna šupky dupky ke mně, ukazuje mi její lístek a že prý jí sedím na místě. Tak jsem se omluvila a zeptala jsem se jí, kde je moje místo. Ukázala mi o 4 sedačky vedle. Podruhé jsem se uvelebila a v tom nějaký pán nám přišel říci, že tento vlak jede jinam, že náš vlak je na jiné koleji. Mnoho lidí vystoupilo a přestoupilo do jiného vlaku. Opět jsem si našla svoje místo. Jedeme cca 35 min a přijde průvodčí. Měla jsem strach, co když mi neuzná papír od školy, že jsem student finské školy, jejich studentskou kartičku nemám a ISIC nechtějí. Při koupi jízdenky stačilo říci, že studuji ve Finsku. Mnohem více mě ale překvapilo, když mi řekl, že tento vlak do Joensuu nejede... Vytřeštila jsem na něj oči a jen zírala. Pak to tedy upřesnil na to, že tyto vagóny budou odpojené a že já mám lístek do 15. vagónu (nyní jsem byla ve druhém-předposledním) a že můžu přejít 13 vagónů dopředu. Orazítkoval mi lístek a už se mi radší na nic neptal. Tak jsem si sbalila saky paky a vydala se na pěší prohlídku vlaku. Prošla jsem jídelními vozy, nějakou luxusní třídou, vagónem s dětským koutkem, normálními vagóny, až jsem se konečně dostala na moje místo č. 5 v 15. vagóně (č. 77 bylo číslo vlaku), kde samozřejmě seděl nějaký kluk. Seděl tam s nějakým kamarádem, tak jsem mu řekla, že mi to nevadí, že se posadím o sedačku vedle. Teď jsem si jen říkala, že nesmím zapomenout vystoupit a doufala jsem, že na nádraží bude čekat moje finská tutorka, která mě odvede na kolej.
Celou cestu byla tma, jela jsem 4 hod a 40 min. Na nádraží v Joensuu opravdu čekala moje finská tutorka. Představily jsme se, začla jsem vyprávět, že cesta byla OK. Pomohla mi vzít batoh, autobus na kolej měl jet až za dlouho, tak jsme zašly na čaj. Poté nás autobus dovezl na kolej. Slečna tutorka mi vyzvedla klíče od pokoje, moc jsem se těšila, jak bude můj pokoj vypadat. Ale bylo to velké zklamání, pokoj byl bez nábytku, prostě tam nebylo vůbec nic než jedna velká skříň. Dostala jsem mapu s vyznačeným bydlením, supermarketem, autobusovou zastávkou a dohodly jsme se, kde se zítra v centru sejdeme a zajdeme společně do kanceláře s ubytováním a že si projdeme město, školu a tak. Přivítala mě moje spolubydlící slečna z Indie a druhá spolubydlící nebyla doma. V kuchyni jsem si chtěla udělat čaj, ale rychlovarná konvice nefungovala, tak jsem si vyndala ešůs, na elektrické plotýnce uvařila čaj, snědla sušenku, vybalila spacák a karimatku a šla spát. Ráda spím pod stanem, širákem a tak, vlastně i tohle bylo docela vtipné. Trošku mi bylo smutno, internet zatím nepřipojen, tak jsem jen rozeslala SMSky, že jako vše okej. Tak to byla moje první noc ve Finsku. :)
